S českými sociálními demokraty, toho času vládní stranou, to jde čím dál tím víc na levačku; dohromady již zajímají toliko profesní specialisty na český politický systém. Sešupem po šikmé ploše až připomínají Dürrenmatovu povídku o vlaku, co se v tunelu stále strměji naklání, zrychluje, padá do pekel, ale dohromady o to nikdo nedbá. Před očima taje jako sníh na slunci najmě parlamentní působení ČSSD, jelikož o senátorský klub před nedávnem přišla, přičemž zbytkoví socanští senátoři jsou zhola neviditelní. Obdobně jako předseda partaje Hamáček, kterého během stávající kampaně do Sněmovny raději nahrazují jurodivými akcemi ministryně Maláčové či zkrachovalého „zeleného“ politika Stropnického, jenž se během pracovních dnů bije za práva pracujících a o víkendu opravuje vlastní zámek…
Pokud teď ve volbách socdemokraté obhájí aspoň stávající ubohé torzo někdejší veliké sumy sněmovních mandátů, uskuteční malý zázrak. Ale i kdyby dejme tomu nastal, nebude „zákonodárný“ Lidový dům nic jiného než třetiřadou partičkou kariéristů ve stínu silnějších hráčů. Tak jako v koalici s Babišovým hnutím ANO.
Českou stranu sociálně demokratickou, partaj se suverénně nejdelší existencí, obnovili po listopadovém převratu hlavně levicoví idealisté (exiloví sociáldemokraté) nebo občané neochotní nečině přihlížet klausovské podobě transformace, jejímž ještě agresivnějším souputníkem byla na Slovensku Mečiarova vláda. Následně byli však dotyční samozřejmě rychle vytlačeni na okraj partaje kádry, jež se z různých příčin neprosadily či prosadit nemohly právě v arogantně dominující Klausově ODS, která spolu se satelity udělala z ČR modře vykolíkovaný Klondike. To platilo najmě pro nejvýznamnějšího českého politika po roce 1989 – stávajícího prezidenta Miloše Zemana.
Jenže všeho do času. Zeman dávno v ČSSD není, byť ji příležitostně s rozkoší mstivého, nemocného starce okopává, jelikož měl dosud mentální problém prakticky se všemi svými nástupci. Z mocné partaje i díky jeho cílevědomé přičinlivosti „povstala“ prázdná, zadlužená ambaláž, a poněvadž na vrata Lidového domu permanentně tlučou špatné předvolební prognózy, mnozí kdysi uctívaného vůdce znovu napodobují. Jdou si po svých. Vedle znechucených kmánů se z potápějící lodi vytrácejí zejména zasloužilí političtí „hlodavci“. Postavy typu někdejšího ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka řečeného „Velká kapsa“ anebo bývalého předsedy poslaneckého klubu Romana Sklenáka, jenž se před několika málo dny stihl nechat zvolit do Nejvyššího kontrolního úřadu. Mnozí další jinak samozřejmě též oťukávali, „kde nechal tesař díru“ do konkurenčních partají.
Odcházejí ovšem též postavy méně morálně jednoznačné. Včetně Bohuslava Sobotky, druhdy předsedy „strany a vlády“, jenž svým odchodem skrze nezaplacené stranické poplatky korunoval dosavadní dílo vzácné míry politické žinantnosti. Leckteří byli kupodivu „anglickým vytracením“ vždy neslaně nemastně vystupujícího funkcionáře, a zároveň jednoho z nejvýznamnějších hrobařů České strany sociálně demokratické, překvapeni. Mnohomluvností proslulá poslankyně Alena Gajdůšková, Sobotkova vždy věrná, dokonce při té příležitosti podotkla, že bývalý lídr pravým sociálním demokratem zajisté uvnitř zůstává. Snad si tím vnitřně zdůvodňovala, proč takového „vůdce“ před osmi lety zuby nehty ubránila během tzv. Lánského puče proti hlavě státu Zemanovi s jeho stoupenci v ČSSD.
Přitom zrovna před těmi osmi roky, krátce po volbách, v níž socani utrpěli Pyrrhovo vítězství, nastal jejich pomalý epilog. Autor má k tomu dokonce hluboce vypovídající osobní vzpomínku, již dosud nikdy nepublikoval. Sobotku tehdy vedle zmíněné Gajdůškové zuřivě obhajoval i předseda Senátu za sociální demokracii Milan Štěch. Politický veterán, jehož těsně před zmíněným hlasováním pozval prezident na audienci. Když se z ní druhý nejvyšší ústavní činitel vrátil, jeden horlivý mladý přinestaška a donašeč běžel ihned vyzvědět, co si má napříště myslet. Zkušený předák horní komory si z návštěvy Pražského hradu odnesl dojem, že prezident nic záludného nechystá. To byl postřeh přinejmenším zvláštní, když každý obyčejný smrtelník ví, že Miloš Zeman rovná se intriky. Chorobné pletichaření je jeho naprostou přirozeností. Vidět tudíž za pár dní Štěcha (jinak muže prezidentských ambic!) bránit Sobotku a „slušnost v politice“ proti zájmům Hradu působilo všelijak. Všelijak. Hlavně trapně a hloupě. Bylo náhle jasné, že zůstanou-li po této bitvě v samém čele Lidového domu postavy postrádající dokonce i pouhou politickou inteligenci, je konec na dohled. Obzvláště když odjakživa spoléhají na to, že nalevo od středu už mimo ně stojí jen konzervativní komunisté, a tak levicovým voličům nakonec začasté nezbývá než hlasovat pro ně.
Jenže o to zrovna jde. Vypočítavé touhy po snadném politickém živobytí či angažmá ambiciózních bezohledných primitivů – tak jako kdysi například v rámci KSČ – v podstatě zdiskreditovaly základní myšlenky sociální demokracie v Česku. Přičemž tím umožnily úspěch levicového populismu bratislavského miliardáře Babiše. Mnohé občany de facto politicky odzbrojily nebo dezorientované vystavily působení křiklounů příhodné rétoriky. Potenciálně pak oslabily pozici demokratické levice v celé střední Evropě.
Text je rozšířením článku publikovaného ve slovenském deníku Pravda
