Navzdory pokračující pandemii, kvůli níž jsou dnes sportovní aktivity pro veřejnost významně omezeny, některá klání přece jen probíhají. A to i za účasti publika. Zejména takových skalních příznivců vrcholné tělovýchovy, jakým je tělnatý papaláš Alexandr Vondra anebo bývalý krizový ministr zdravotnictví či poradce premiéra pro covidovou krizi Roman Prymula. Na jehož konto proto vznikl dobrý cynický vtip, dle kterého zve Babiše na kopanou, jelikož ta rozvíjí sociální inteligenci…
Primárně mi ale běží o jiné zápolení. „Pretěky“ mezi koaličními socany a polokoloaličními komunisty o to, kdože skončí první – mimo žebříček sněmovních soutěží. Bije přitom do očí, že slovenští levičáci, jakkoli nově rozštěpení do dvou subjektů, rychle nabrali dech i po těch největších malérech. Kdežto jejich západní soudruzi, štěpením rovněž kdysi vzniklí socdemokraté a komunisté, jsou na tom diametrálně jinak.
Nejlepší je, že podle některých výzkumů preferencí má daleko slibnější šance proniknout pod hranici pěti bodů ČSSD. Druhdy titán domácí politické scény, posledních deset let systematicky pracující na svém sešupu do zapomnění. Nejlépe skrze báječné žinantnosti, k jejichž intelektuálním vrcholům náleželo setrvání na „zásadním hodnotovém stanovisku“, že s komunisty nikdy, nikdy na vládní úrovni. Což byl prostě a jen projev čistokrevné politické stupidity a nenormálních komplexů stranických funkcionářů typu Vladimíry Špidly. Za nešikovného Sobotky premiérova šéfporadce.
Desetiletí trvající žabomyší války neumětelů vyřešil mávnutím kouzelné manažerské hůlky velkokapitalista Andrej Babiš, když na úrovni kabinetu počal spolupracovat s oběma subjekty naráz. Přičemž je pevně lapil – s pomocí sloní pamětí vybaveného Zemana alias „Bimba“ – do své vlčí jámy. Lidový dům, z nějž už zbývá výhradně starobylá ambaláž, se zmítá v předsmrtných křečích. Nikdo ho již nebere vážně a koalici s ním je ochoten tvořit tak maximálně houfec politických ekologistů. Třebaže se příležitostně mluví o světlých zítřcích budování oslího můstku k politickému pirátství…
Skutečný hřebíček do rakve vlastní partaje vrazila pražská organizace ČSSD. Po „obrodném procesu ve straně a společnosti“ totiž volá její mediálně nejznámější reprezentant. Rozený (a ze zákulisí řízený) přinestaška Petříček. Marioneta i ministr zahraničních věcí ČR v jedné osobě. Mělký, nejistý aparátčík, jenž manifestuje míru své nejistoty při každičkém interview. A priori už v podstatě jen tím, že je nad jeho mentální síly udržet oční kontakt po etapu delší než dvě a půl vteřiny.
Tak jako ambiciózní zaminir nikdy nepřestal být Pocheho asistentem a slabost pro něj mají jedině média vidící (bolševicky) rudě, když padnou slova Moskva nebo Peking, neustávají ani jeho loutkovodiči v nastolené generální linii. Honem honem rozdávají poslední posty či sinekury personálně spřízněným partajníkům, jelikož především oni znají, jak moc je to s „oranžovými“ nahnuté. Dobře vědí, proč produkují Petříčkův cimrmanovský divadelní kus. Mívají sice pravidelně nejslabší volební výsledky ze všech regionů, ovšem přesto jsou pořád nejblíže ústředním zdrojům naší centralizované vlasti. Tohle je přece – víc než vládnutí v nerovné a neúspěšné koalici s Babišem – vláda hanby.
Obdobný text zveřejnil Deník(.cz)
