Ruský a americký prezident, Putin a Biden, se setkali v Ženevě. Nikoliv tedy v Praze, jak si na základě odzbrojovacího summitu Medvěděva s Obamou v české metropoli před jedenácti lety maloval Jan Hamáček. Mimochodem v souvislosti s Ruskou federací nefalšovaný slon v porcelánu…
Švýcarské vrcholné setkání bylo jistě setkáním historickým. Ovšem od začátku se o něm nedalo ani zdaleka tvrdit, co zkoušeli prohlašovat někteří novináři, kteří setkání předáků Ruska a USA vážně přiměřovali k ženevské schůzce Gorbačov-Reagan roku 1985. Inu, typické žurnalistické hledání paralel za každou cenu! Situace v polovině „osmdesátek“ a dnes jsou jednoduše nesrovnatelné. Už proto, že souboj ideologií mezi Východem a Západem v tehdejší podobě dávno vězí v propadlu dějin. Stejně jako organicky provázané bipolární uspořádání světa. Jsme očividně o pořádný kus společenské evoluce dál, i když pro některé současníky jako by to bylo intelektuálně nezvladatelné.
Fakticky mezitím stihla skončit celá další geopolitická éra. Spojené státy americké sice na přelomu osmdesátých a devadesátých let nastolily triumfalistický „Pax Americana“, jenže ten už také očividně zmizel z mentální mapy světa. Až neuvěřitelně nepokrytou reakcí na aktuální vývoj bylo pak funkční období Donalda Trumpa, jenž se věru netajil přezíravým vztahem k nyní málo atraktivní Evropě.
Joe Biden dle svých volebních slibů usiluje vylepšit obraz supervelmoci v očích spojenců, seč může. Hlavně aby se co nejbryskněji zapomnělo na jeho nezdravě upřímného předchůdce. Ovšem co nám může reálně nabídnout? Hlavně úsměvy, přátelské proslovy a jiná gesta dobré vůle. Komunikační nástroje hodně podobné váhy, jako když Evropa „vyslovuje podporu“ České republice v extrémně podivné vrbětické kauze. Nápadně rychle zastíněné budováním některých významných produktovodů anebo právě summitem v neutrálním Švýcarsku.
Žádné zázraky se přirozeně nedaly čekat ani od samotného ženevského setkání. V zásadě to bylo hlavně první vzájemné oťukávání dvou potentátů, kteří se konečně rozhodli mluvit nezprostředkovaně, tváří v tvář. Zkoušet takříkajíc osobní chemii.
Vztahy mezi oběma tradičními mocnostmi jsou totiž věru mimořádně povadlé. V předchozích letech byla mezi nimi skoro vykopána válečná sekera. Ztělesňovaná Západem podporovaným pučem v Kyjevě a „odvetnou“ ruskou anexí strategického Krymu nebo vzájemnými hospodářskými sankcemi. Stejně jako zástupnou válkou na východě Ukrajiny, jež byla zvláštní shodou okolností nedávno prudce oživena a vzápětí stejně rychle utlumena. Brizanci měla také ozbrojená přetahovaná o syrský Damašek či vliv v Libyi. Případně rovněž spory kolem elektronické rozvědky, vývozu zbrojních technologií, dalších údajných novičokových kauz a tak dále.
Vzhledem k tomu všemu jsou vlastně nakonec výsledky jednání od Ženevského jezera docela slušné. Jeho protagonisté se zřejmě dohodli, že se (možná) dohodnou. Ale nic víc. Předtím si už totiž stihli vyslat hodně silné urážky či zastrašující signály. K nim náležejí nové americké sankce, jakož i skandální zadržení odpůrce běloruského režimu, u nějž je nesporně důležité, že patřil do řad jistého východně-ukrajinského bataliónu…
Symbolika tudíž dominovala i následnému summitu. Rusům šlo například o to si ověřit, do jaké míry jsou s nimi Američané pod novou administrativou ochotni rokovat jako rovný s rovným. Protože je-li Kremlu a spol. něco nepříjemného, tak vzpomínka na 90. léta, kdy reálně hrozil rozpad Federace a v čele státu trůnil Západem nadšeně podporovaný alkoholický „demokrátor“ Jelcin.
S dosti podobným dějinným komplexem vůči okcidentu se můžeme rovněž setkat u soudobé Číny, s níž (jistě ne náhodou) největší stát světa právě v posledních letech významně zintenzivnil hospodářskou a vojenskou spolupráci. Stejně jako třeba s nukleárně ambiciózním Íránem, kde se koncem tohoto týdne odehrávají důležité prezidentské volby. Někteří příslušníci ruských elit se v tomto kontextu ani netají výhrůžkami, že pokud chce Washington ztratit svou už tak chřadnoucí dominanci, nechť jen pokračuje v dosavadní nepřátelské politice. Zahrnující mimo jiné proklamace o podpoře vstupu Ukrajinské republiky do NATO. Což je v konečném efektu také způsob, jakým USA poškozují zájmy těch klíčových hráčů EU, kteří dlouhodobě usilují o normalizaci vztahů s Ruskem.
Kterak vidno, problémů mezi oběma geopolitickými aktéry vyrostlo plno. Přehršel ostnů se bude v optimálním případě ulamovat dlouhé roky. Jde však o proces v zájmu všech, kteří si nepřejí novou studenou válku.
Text vychází z komentáře publikovaného Mladou frontou
