Říkal jsem si, zda nejsem přílišný škarohlíd, když ve mně po prvním kole senátních voleb zahlodalo podezření, že ve druhém ČSSD neobhájí byť jeden jediný mandát. Stalo se. Jedno jediné křeslo unikátně získala kompletní vládní koalice, kam si dovolím pro názornost otevřeně počítat i komunisty.
Nula senátorů pro partajní levici je skutečná bomba. Malér. Při hlasování s neznámým protikandidátem symbolicky selhal také Milan Štěch, který byl přitom partajníky ironicky nabádán, aby si nechal odhlasovat paragraf, co jej prohlásí živým inventářem horní komory. Ba dokonce ani Miroslav Antl, který včas od sociální demokracie přeběhl – o štěstí se nejprv pokoušel s ODS, až si založil formální straničku „Za občany“ – mandát neobhájil. Z konstelace těchto zapadlých hvězd navíc nepřímo vyplývá, že pro většinu voličů přestala být socdemokracie volební alternativou.
Babo, raď! Celé zdiskreditované parlamentní levici, která za desetiletí polistopadového vývoje uvykla tučnému pohodlí. Obhajovanému nezřídka jedině frázemi z úst pravidelně kandidovaných politiků bez elementární politické inteligence.
Kolega politolog Pehe napsal, že české tradiční levičáky potopilo angažmá v (polo)koaličním vládnutí s Babišovou politickou divizí Agrofertu. Něco na tom samozřejmě je, nicméně plná pravda to asi nebude. Zdaleka ne, ačkoli by mnozí právě tohle zjednodušení chtěli slyšet. Zejména pravicoví kritici, pro něž platí o ministerském předsedovi jediné: co od něj vzešlo, od Ďábla pochází. Zase se jim prostě najednou hodí představa antibabišovské využitelnosti levice, jíž sami předtím nesčetněkrát ostouzeli. Například jako nedemokratickou a zadlužující…
Před popravčí špalek se socialisté s komunisty postavili vpravdě dávno předtím, než se dali do nerovného svazku s multimiliardářem. Polistopadový zbohatlík pouze bez skrupulí odkryl vnitřní prohnilost partiček tyjících z obvyklé parcelace voličského koláče. Nesnažících se proto o moc víc, než je nezbytně nutno. A prohrávajících tudíž dokonce v situacích, kdy se ani prohrát nedá. Avšak s nulovou sebereflexí pyšně jedoucích ve zlatém kočáře. Ctižádostivý holport formálních levičáků s obchodním projektem ANO 2011 proto není prvotní příčinou, nýbrž spíše symptomem tragiky. Kvapného běhu do zapomnění.
Česká strana sociálně demokratická měla víceméně jen dva zdatné předsedy, Miloše Zemana a Jiřího Paroubka. Z geniálního stratéga Zemana se vlivem věku či životní nestřídmosti stala zlobná, mstivá a ješitná troska, která na závěr kariéry z výšin Pražského hradu mezi řádky vládních usnesení žádá, aby se po ní jmenovalo megalomanské vodní dílo; škodlivé a nikým nechtěné. Vlastním politickým projektem zklamaný Paroubek zase píše ostré komentáře, jimiž neustále bývalé partaji vyčítá, jak to přijde, že ještě pořád nepožádala o záchranu. Nepřivolala jeho, spasitele, na pomoc, aby se za ní bil jako LEV. Není v tom ovšem sám. Bolestivou situaci se k sobeckému comebacku snaží vytěžit i mnozí další, včetně exhejtmana Haška s jeho „výživnou“ družinou.
Za stávající situace záleží budoucnost dosavadní levice nemálo na tom, zda se ozve hlas členských základen. Především řadových sociálních demokratů, jelikož v opačném případě se skoro jistě dál pojede stejným směrem – cestou svažující se do pekel. Za neochvějného řízení staronových věrchušek majících raději vrabce vládních limuzín v hrsti, nežli holuby nejistých osobních perspektiv na střeše Lidového domu.
Nemůže jít ovšem o pouhý odpor vůči partajním personáliím. To by bylo pro záchranu nad propastí málo. Zprůměrovávání obou stran probíhá tak dlouho, že zanechalo hluboké stopy. Postižené struktury ztratily hodnotovou identitu (ČSSD) a s ní spojenou protestnost (KSČM). Raison d’être, chcete-li. Staly se prázdnými skořápkami, konečně reálnou konkurencí oslabenými firmami. Co více bylo zapotřebí k jejich nepřátelskému převzetí?
Obdobný text publikoval Deník(.cz)
