Americké prezidentské volby nebo covid, o nichž se u nás mluví horem dolem zleva zprava, jsou náměty silné nejen mediálně. I když možná zas ne tolik, aby se kvůli nim nebezpečně opomíjela témata jiná. Vždyť například po novosvětském hlasování se pro naši zemi dohromady nic nemění. Trend rozbíjení transatlantických vztahů ze strany USA s Bidenovým vítězstvím nepomine. Jen se o něm nebude hovořit bez diplomatické roušky, s dosavadní vulgaritou Bílého domu.
Nikdo za Evropu její problémy řešit fakt nebude. Naléhavých, dlouho (a z ideologických příčin) opomíjených starostí nám přitom vyrostla celá horstva. Na čemž je pikantní, že si jich nejednou dříve všiml „lid obecný“, než do sebe zahleděné oligarchické skupiny partajních vůdců. K nejzávažnějším potížím dneška náleží už po mnoho let potíže s nábožensky laděnými menšinami. Především muslimy, jejichž příchod na starý kontinent byl obvykle motivován výhradně hospodářsky, nikoliv ideově. Vítězství ducha nad hmotou se tedy ani nyní nekonalo, i když by si to mnozí „věřící“ liberální demokracie za každou cenu přáli.
Stále rozsáhleji jsme konfrontováni s potřebou minorit hmotně těžit z relativní vyspělosti Evropy, zároveň však s potřebou jí hluboce indoktrinovat. Bez ohledu na fakt, že k materiálním úspěchům starého kontinentu rázně přispěla právě sekularizace. Ta se ve 20. století v musulmanských státech nepovedla (v takovém Iráku či Sýrii dokonce s nemoudrým přispěním samotného Západu), a tak máme ozvěny onoho neúspěchu skoro dennodenně na mediálním talíři.
Mnoha lidem se přitom stav věcí již dlouho zajídá. Nemusíme to totiž zvládnout! Až teprve nyní je přitom část významných politiků ochotna připustit, že proces, jehož nejvyhrocenější podobou je islámský terorismus, zašel neúměrně daleko. Zčásti i proto, dodejme za ně, že se z řady přistěhovalců stali občané s volebním právem a možnost opakování náboženských válek zní jen jak z učebnice dějepisu…
Složitá záležitost se začíná zvolna a pomalu řešit s prodlevou desítek let. Snad dokonce s křížkem po funuse. Opět ale samozřejmě nedůsledně. Z jednoho kouta tak slyšíme proklamace francouzského prezidenta Macrona o potřebě zásahu proti separatismu minorit, z druhého zase, že by se měla část problému odsunout – jelikož řešení to není – na území těch celků EU, co postrádají koloniální minulost. Kaštany z ohně by tak tahaly státy, jež jsou zároveň od roku 2004 bez ustání drze nazývány „nové členské země“. Je to alibistický nesmysl a těžko v něm nevidět i repete vývoje po tzv. Sametové revoluci, jež bude za pár dní opět jen nekriticky slavena. Přitom mimo jiné odstartovala „dlouhý pochod“ mnoha našich zdrojů do tehdy chřadnoucích západnějších ekonomik.
Nemyslím samozřejmě, že bychom měli potíže Francie, Německa či naposledy Rakouska přehlížet. Nesmíme být v žádném případě lhostejní. Naši podporu v boji s náboženským extrémismem všech jeho podob potřebují jako sůl. O to víc, když se sama nabízí pasáž z Čapkovy „Války s mloky“. Po našich sousedech bychom přišli na řadu my sami. Naše pohraniční hory nám již dávno nejsou ochranou.
Obdobný text publikoval Deník(.cz)
