Čínská lidová republika už pomalu začíná být supervelmoc a její vliv roste i v Evropě. Kousek z její moci si rozhodli půjčit také předvolebně bezradní opoziční politici v pomyslném srdci starého kontinentu. Hlavně ODS, jejíž dnešní lesk je jenom odleskem někdejšího klausovského lesku, když představovala bezmála státostranu s neochvějným vůdcovským principem. Její formálně protikomunistická rétorika vyslovovaná kdysi mnoha bývalými komunisty už dnes pranic netáhne. To přesvědčivě dokázala také neobratné Fialovo heslo o „Babišově polokomunistické vládě“. Tudíž se opoziční témata pro senátní a krajské volby shánějí horko těžko, vem, kde vem. I tam, kde by je dřív žádný nehledal. Ve formálně komunistické „lidové Číně“.
„Říše středu“ bývala za „klasické“ ódéesky respektována a jakékoliv separatistické tendence v regionu přísně odmítány. Teď je tomu jinak. Partaj, co se nijak netajila nenávistí k Václavu Havlovi s jeho „dalajlámismem“ a vyhrožovala nepřátelům černými seznamy „pravdoláskařů“, se u veřejnosti snaží probouzet havlovské resentimenty. Onen politický kýč. To je klíč k pochopení, proč stávající předseda Senátu Miloš Vystrčil vyrazil – spolu s pirátskou konkurencí, primátorem Prahy Hřibem – na Tchaj-wan. Hlavně proto pronesl na odtrženeckém území podbízivou variaci na někdejší Kennedyho výrok v bipolárním Berlíně: „Jsem Tchajwanec.“
Nechme stranou, že stejný název jako má ostrov separovaný od ČLR kvůli studené válce, přisoudili Jihočeši malému ostrůvku na Lipně, a předseda horní komory parlamentu mohl tudíž památeční výrok sfouknout ve vlasti. To by však s tou nejvyšší pravděpodobností nevyvolalo nedůtklivé či agresivní kroky Pekingu, nepřišly by křiklavé odsudky pánů Zemana s Klausem. Nešlo by se vracet k neuvěřitelným obviněním, že Vystrčilův předchůdce v úřadu Kubera (vdova po něm byla součástí delegace) patří k obětem štvaní čínských komunistů.
Jde o průhlednou taktiku, cožpak o to, ale když se samo nabízí, že budou snadno a rychle ovlivněny určité voličské skupiny, proč jí nevyužít. Zejména zdaří-li se dotyčnou partyzánštinou, jež je v přímém rozporu s naší oficiální zahraniční politikou, usměrnit také část domácí mediokracie. Vždyť funkcionáři veřejnoprávní České televize obvykle ani moc neskrývají, nakolik si vytkli za cíl udržovat mramorově nekritizovatelný odkaz Václava Havla. Což je mimochodem patrné už jen z těch faktů, že nejsou prakticky zmiňovány jeho pochybné činy (některé amnestie, kosovská politika…) a stopku zjevně dostala ta část odborné veřejnosti, jež vůči prvnímu českému prezidentu zastává kritický postoj.
Na Havlovu mimořádně proamerickou, až servilní, politiku navázal druhý nejvyšší ústavní činitel více, než by se mohlo na první pohled zdát. Není to přece dlouho, co naši vlast navštívil americký ministr zahraničí Pompeo a tvářil se (například při projevu v Senátu) jako místodržící. Vyzývající k jednotné frontě vůči ČLR, s nimiž USA stojí na pokraji nové studené války…
Uvidíme, jak moc čínská karta při říjnovém hlasování zabere. Někteří političtí představitelé čeští a čínští – ať pevninští či tchajwanští – pro to (nechtěně) udělali maximum. Pootevřeli navíc dveře další Vystrčilově kariéře; ne náhodou se náhle objevily názory, že by se mohl po Zemanovi stát hlavou státu. Tak vida, co vše lze z globálních ambicí „Říše středu“ ve střední Evropě vydolovat!
Obdobný komentář zveřejnil Deník(.cz)
