Letošek se u nás, a nejen u nás, vážně nevydařil. Na prvním místě kvůli kovidu a rozličným reakcím naň. V politice důsledně překryl veškerá témata, neboť se stal bezmála alfou a omegou veřejných diskuzí. Ale i těch pár alternativních (rádoby)témat volebního roku má svou výpovědní hodnotu. Mluví především o bídě či setrvačnosti zdejšího společenského uvažování. Atmosféry, v níž je od počátku předvídatelný přestup Mikuláše Mináře z „nepolitické politiky“ na Letné do politiky partajní pořádnou událostí.
Přestože nám začínají dvojvolby, které jsou současně předskokanem příštího roku, kdy přijde daleko důležitější zápolení, volby sněmovní, neslyšeli jsme, krom Covidu-19, dohromady nic, co by stálo za zmínku. A často opakované poznámky politologů, že jde až o volby „druhého řádu“, nejsou vysvětlením. Vždyť už samy o sobě hodně naznačí, jaké budou další osudy některých partají. Kdysi mocných, dnes nemocných.
Vládní koalice, především vůdčí anoista, v rámci kampaně dlouho mlžila, jakže je to s českou „pobočkou“ pandemie. Jen aby mimořádná opatření, z nichž panuje únava, ba znechucení, nastaly teprve po říjnovém hlasování do krajů a třetiny senátu. Taktiku ovšem přepálila ad absurdum, k raketovému růstu pozitivně testovaných, čímž konečně poskytla agitační námět jinak bezzubým opozičníkům. Těm doposavad muselo stačit výhradně neúčinné upozorňování na premiérovu minulost nebo nekonečné přežvykování Vystrčilovy parlamentní diplomacie proti Číně.
Rituální obětování kozla (zahradníkem) Adama Vojtěcha či znovuzavedení tužších poměrů pod Prymulovou vlajkou má patrně voličům podsunout, že zdraví lidu jest nakonec Babišovi nejvyšším zákonem! Přičemž načasování není tak špatné, jelikož jeho dnešním protivníkům umožňuje nanejvýše přehodit plachty na protivítr kritiky přespříliš drsných opatření, k nimž není důvodu.
Vedle těchto tragikomedií při přetahované o moc a majetek bychom ovšem neměli opomenout, co jsme naznačili hned zkraje. Někteří aktéři politického rohování vsadili na docela jiná témata, než je virus. Témata sice stále směšnější, nicméně osvědčená. Asi nejvíce dokazující maloměšťáctví domácí politiky. Také druh nemoci.
Jde o staré známé „vyrovnávání se s minulostí“. To už přitom vážně – krom moderátorů České televize, volajících po přejmenování Nábřeží Ludvíka Svobody – dohromady nikdo neřeší. Ale někomu takové pózy dělají prostě dobře.
Klasickým příkladem pokryteckého ždímání starých propagandistických floskulí třicet let po konci čtyřicetiletého komunistického režimu je senátorská kampaň dosavadního ředitele Knihovny Václava Havla Michaela Žantovského. Tažení za svých šest let v horní komoře zahájil zcela příznačně, v duchu antiruské rétoriky na výročí vpádu „bratrských armád“ roku 1968. Samozřejmě o smysl Pražského jara v takovém případě nejde, běží o jakýsi holý podprahový apel na myšlenkové stereotypy. Zdá se proto, že častá kritická slova o Senátu Parlamentu ČR jakožto „úložišti vyhořelého paliva“ mají svoji vícevrstevnatou logiku.
Temně symbolického je toho v páně Žantovského kampani poněkud víc. Veterán naší polistopadové moci (byvší člen svatouškovské ODA) vyzývá k obraně odkazu velikého Havla, ale zároveň se hrdě hlásí k podpoře Občanské demokratické strany. Svého času partaje proslulé netajenou nenávistí k Hradu, mající proskripční seznamy „pravdoláskařů“. Osobní podporu mu při této příležitosti poskytla do horní komory rovněž kandidující veteránka, Miroslava Němcová, kdysi trefně přezdívaná „Klaus v sukních“…
Aby toho všeho nebylo málo, na kampani se „Žaňtákovi“, v nynější profesi placenému de facto Bakalou, přímo podílí také mladá krev ODS. Ambiciózní lidé, kteří se autorovi otevřeně i hrdě hlásili k antikomunismu kvůli zločinům 50. let, a současně k „SS-pomníkovému“ Pavlu Novotnému jakožto veliké naději pro obnovu jejich pravicově liberální partaje.
Letošek se vážně nevydařil. Možná nakonec hlavně proto, že se nám i letos vracejí tytéž typy lidí. Nejlíp pod heslem: „Nejsme jako my!“
V krácené verzi publikováno Deníkem(.cz)
