Stalo se, co se muselo stát. Arméni prohráli další kolo války o Náhorní Karabach. Největší od uzavření výchozí fáze bojů zkraje 90. let, čemuž odpovídají i jejich ztráty a důsledky porážky. Byla nevyhnutelná, což se zdálo patrné od samého začátku nového „kola v ringu“, při němž místní potentáti vyráželi povzbuzovat vojáky předních linií.
Zásadní územní úpadek neuznané republičky je pro Armény velikou tragédii, pro Ázery velikým, ač neúplným vítězstvím. Obě strany, i když každá samozřejmě jinak, cítí, že konflikt nekončí. Právě naopak, musí pokračovat do konečného potření dědičného nepřítele! Vzhledem k okolnostem teď ale bude nějaký čas (relativní) klid zbraní, nicméně poslední krvavý vývoj vzájemné etnické animozity jen znásobil. Konec palby nebo ruské modré přilby jako její garance rozhodně neznamenají mír. Patriotické oslavy v Baku kontra agresivní vztek davů v jerevanských ulicích a parlamentu jsou drtivým důkazem. Nota bene na sociálních sítích arménských krajanů ve světě čteme, jak moc dobře chápou potřebu svých bratří se mstít. Vážně nic ani zdaleka nekončí!
Potření chudší, menší a méně lidnaté Arménie, jež čelila početní i technologické převaze arménsko-tureckých vojů – používajících coby „kanónenfutr“ islamistické veterány ze Sýrie – přináší mnohé důsledky. Země se nepochybně ocitá v hluboké, mnohovrstevnaté krizi, jejíž základy tvoří až geneticky zakódovaný strach z turkických národů. Posílený oprávněným pocitem, že sevření mezi dvěma nepřátelskými státy ještě zesílilo, čehož významnou připomínkou se stal příval tisíců běženců z neuznávané Republiky Arcach.
Ztráta veliké části jejího území, které se podařilo za cenu nesčetných obětí vydobýt před asi třiceti lety, obsahuje rovněž řadu více, či méně skrytých mezinárodních poselství. Kupříkladu další ukázku reálné ne/schopnosti NATO ovlivňovat svévolné jednání vlastního člena, jenž přitom řadu dosavadních spojenců systematicky ponižuje a vydírá v odvetu za předchozí nepřijetí do EU. Zároveň je jasné, že Ruská federace, na jejíž masivní pomoc mnoho prostých Arménů od počátku spoléhalo, nechávala Armény dlouho na holičkách. Zasáhla, nejspíš po předchozí domluvě s Ankarou, až když se jednotky turkické koalice a jejích pohůnků probily na dohled od Stěpanakertu.
Věděla moc dobře proč. Z politického hlediska běží o šikovně sehranou partii kremelské diplomacie. Třebaže se Arméni (významně navíc stižení stávající pandemií) cítí postupem Moskvy zrazeni, nezbude jim na potupu, než aby se ještě víc přichýlili k Rusku. Putinovci postupovali vskutku mazaně. Nejprve zprostředkovali jepičí příměří, o němž se dalo tušit, že je průsvitnou zástěrkou pravých mocenských záměrů. Maloasijce nechali ventilovat panturkistický militarismus, spojený se sněním o obnově osmanské moci, a zároveň prakticky beze ztrát (nepočítáme-li omylem sestřelenou ruskou helikoptéru) potrestali Jerevan za předchozí snahy o diverzifikaci vlastní geopolitické orientace. Trochu se tím vlastně opakuje i osud syrských Kurdů, kterým pod tlakem (pro)tureckých jednotek nezbylo, než přijít k damašskému křížku.
Určitě též v krveprolití ubylo syrských extrémistických veteránů, z nichž někteří měli zajisté postsovětský, nejlépe kavkazský původ. Ani dalšímu rozvoji dlouhodobě příznivých rusko-ázerbájdžanských vztahů zjevně nic nebrání. Nadto má Ruská federace z pozice mírotvorce s většími vojenskými základnami nové perspektivy ve výbušném prostředí. Nezapomínejme přitom ani silně pragmatickou spolupráci Putina s Erdoganem, která už v několikátém regionu za sebou oslabuje pozici USA nebo Západu vůbec. Ten sám navíc ani tentokrát nemůže, jak je jeho licoměrným zvykem, napadat Rusy pro jejich agresivní světovou politiku. Inu, každý po svém. Tomu se říká jít přes mrtvoly!
