„Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne“, hlásá starobylé české přísloví. Jeho užitelnost je všeobecná i nadčasová. Náramně viditelná právě tento rok, kdy na nás synergicky udeřila řada nebezpečných problémů, jejichž jednotlivá řešení jsme si uvykli z pohodlnosti, zbabělosti či vypočítavosti odkládat. Nebo ještě hůř: stimulovat. V krátkozrakém domnění, že je to pro nás výhodné a důsledky se nás netknou.
Postupně se nám sešla jak v nezdravě propojeném světě střelhbitě šířená globální pandemie, tak i další vlna terorismu coby důsledek mnohaletého ideologického nadšení pro multikulturalismus nebo vedení nedomyšlených vojenských dobrodružství. Stejně jako nám počali být zásadně významným rizikem někteří „spojenci“, jež jsme si nechali přerůst přes hlavu. Nejlépe v naivním domnění, že jim imponují erbovní hodnoty Západu, svoboda a demokracie. Poslední dobou se tudíž v Evropě paralelně potkáváme s útoky Islámského státu i s ostrou agitací tureckého prezidenta Erdogana. Silného člena NATO & podpůrce radikálních islamistů. Lajícího Evropě, že muslimové jsou dnes ve stejné roli pronásledovaných, jako kdysi bývali židé. K čemuž jedním dechem odmítá arménskou genocidu, aby ještě víceméně dodal „francouzské variace“ na nechvalně proslulé heslo Třetí říše: „Nekupujte u Židů!“
Mnoho mezinárodních starostí starého kontinentu si naléhavě žádá zásadní, mnohostranná řešení. Jenže v tom je kámen úrazu. Chování lidského rodu zůstává napořád, přes veškerý údajný pokrok, v zásadě stejné, určované totožnými vzorci jako u pračlověka. Vedle bezuzdné agresivity na straně jedné k nim bohužel přináleží také záliba v pohodlí myšlenkových stereotypů. Úvahové obzory jakoby napořád omezovaly hranice dávné občiny, zatímco my dnes prodléváme v relativně bohatém evropském koutě neomezené „globální vesničky“. Výsledkem je i fakt, že se přespříliš bojíme o své rostoucí pohodlí a neodvažujeme se ničeho. Raději nakonec třeba smlčíme i to, že z Číny vzešlý COVID-19 zřejmě není tak docela přirozenou záležitostí, jelikož ČLR je klíčovým obchodním partnerem nejvlivnějších států EU!
Nefunguje nám zjevně tisíckrát vzývané poučení z dějin, o jehož neúčinnosti existuje sžíravá anekdota, že z historie se stejně poučí jen hrstka, aby nešťastně koukala na pokračující prostoduchost ostatních. K jejím produktům náleží i jakési překvapení a bezmoc významné části politických elit Evropy, proti jejichž maloměšťáckému úředničení vyvstaly nevybíravě asertivní síly. Až školním příkladem je výše zmíněný maloasijský předák Recep Tayyip Erdogan, jemuž – namísto kemalovského sekularismu s proklamovaným mírovým soužitím – patrně učarovaly starší domácí vzory. Přes starostu Istanbulu a premiéra se postupně probojoval do pozice „sultána“. Pardon, autoritativního prezidenta, jemuž jsou zjevně hranice stávající Turecké republiky velice těsné. Metody k prosazení vlastních zájmů užívá nevybíravě, pročež jej mnozí bez ostychu nazývají válečným zločincem. Na každý pád systematicky pracuje se stupňovaným domácím nacionalismem, ovšem také s islamistickou rétorikou, co mu dává možnost univerzálně přesahovat meze otčiny. Tudíž například jeho neurvalé útoky na francouzského prezidenta působí v určitém zákrytu s mínkou podobně smýšlejících lidí z celého světa.
Před několika dny se k nám dostaly jak informace, že zmíněný vůdce pokračuje ve vyhrožování evropským satirikům či podávání žalob na ně (nyní běží o terorismem v minulosti krutě stižený časopis Charlie Hebdo), tak i údaje o znepokojivém jednání etnických Turků v zemi galského kohouta. Konkrétně o systematické napadání příslušníků arménské menšiny, která se netají strachem z fakticky probíhající antiarménské vojenské agrese Turků v jejich staré vlasti. Za její jádro, stejně jako Ázerbájdžánci, považují Náhorní Karabach. S poněkud propagandistickým přídechem tudíž burcují srovnáním, že jde o druhé kolo nechvalně proslulé genocidní kampaně Mladoturků během 1. světové války, při níž zahynul nějaký milion a půl osob. Lidí většinou odlišných náboženstvím a často nenáviděných pro obchodní zdatnost…
Situace na Jižním Kavkazu je samozřejmě podstatně složitější, nesmírně spletitá, nicméně Erdogan běžně užívá panturkické fráze a je nasnadě, že kdyby nebylo jeho vehementní podpory, další kolo války Arménie s násobně větším Ázerbajdžánem by nedosáhlo ani zlomku stávající intenzity. Největší od uzavření příměří zkraje 90. let. Ani ázerský prezident Aliev by ve vojenské uniformě jistojistě netvrdil, že buď Arméni odtáhnou z neuznané Republiky Arcach, anebo oni budou pokračovat „až do konce“.
Zatím se nezdá, že by krom poměrně formálních snah mocností či mezinárodních organizací o vyhlášení klidu zbraní (porušena byla již nejméně tři) někdo něco proti vývoji namítal. V pozadí jsou bezesporu různé tajné dohody, v nichž má prim setrvání Ankary v Alianci, domluvy s Moskvou o Sýrii, Libyi nebo o společném zájmu vytlačit USA z dalšího strategického regionu.
Všechno jsou to spolem silné signály také pro nás a měli bychom si jich důsledně všímat. Žít v setrvačnosti se vážně nevyplácí.
Obdobný článek zveřejnila Mladá fronta
