KSČM a ČSSD by se měly bát. Jestli ne teď, tak už nikdy. Najmě proto, že by jinou příležitost mít pomalu ani nemusely.
Regiony vydaly přesvědčivé svědectví o dalším sešupu dua tradičních levicových stran. Například sociální demokraté vyhráli krajské hlasování v jednom jediném okrese. Teď bude na sto dvacet procent tvrdit muziku i druhé kolo voleb do senátu. V případě komunistů se tak stalo už v kole prvním, v horní komoře dál nemají jediného zástupce. Partnerský Lidový dům na tom není s politickým zdravím o moc líp. Reálně hrozí, že v horní komoře ani nesestaví vlastní klub.
Těsně před volbami se autor bavil se synem obhajujícího „socanského“ senátora Miroslava Nenutila ze západních Čech. Na zvědavou otázku uslyšel, že ČSSD v horní komoře z deseti postů udrží nanejvýš jeden, či dva mandáty. Nešlo nesouhlasit, tři by byl již ohromný úspěch. „Prognostikovo“ sýčkování bylo na místě: jeho otec (patří k onomu málu solidních lidí ve vrcholné politice) skončil po dvou volebních období třetí na čáře a je ze hry. Do druhého kola pak pronikly pouze tři postavy v barvách „oranžových“ a krom bývalého předsedy Milana Štěcha ještě jen z druhé pozice.
Propadák sociálnědemokratických senátorů, zvlášť některých, hádal samozřejmě v podstatě každý. Snad jedině levicově liberální Deník Referendum zarputile tvrdil, že Jiří Dienstbier na Kladensku uspěje a obhájí po charismatickém rodiči „zděděný“ senátorský post. Buď to redakce myslela vážně, a potom žije skutečně mimo realitu v listu psaném sobotkovci pro sobotkovce, anebo to mínila jako podporu upřednostňovanému funkcionáři a pouze se v rámci své „analýzy“ minula žánrem. Skončil, jak známo, šestý.
Tentýž zdroj držel pevně palce i další personě blízké zkrachovalému premiérovi Sobotkovi, již zmíněnému Štěchovi. Zde se však nejspíše nespletl, v určitém smyslu ani nemohl. Jde o mimořádný fenomén. Dosavadní řadový místopředseda senátu se postupně přeměnil ve ztělesnění voleného personálu Valdštejnského paláce – se vším všudy.
Je samojediný, kdo v něm bez přerušení trůní od počátku obnovené existence horní komory. Představuje totiž dokonalého univerzálního vojáka (jakékoliv) partaje, šedivého aparátníka, který permanentně nasliňuje prst po mocenském větru. Pokud trochu může, přísně dodržuje stranickou linii a pokud nemusí jinak, mlčí a dělá si před voliči alibi. Z předsedů ČSSD nebyl loajální až teprve k Hamáčkovi… Dohromady bezpečně prochází dějinami, přičemž jakékoliv ideje jsou mu z duše ukradené. Takže když například někdejší zaměstnanec horní komory hodlal založit odbory, tehdejší druhý nejvyšší ústavní činitel, jenž za vše vděčí své odborářské minulosti, udělal proti jeho záměru maximum. Takový typ politika prostě obvykle neprohraje!
Kdo ale zůstává hluboko v poli poražených, je samotná Česká strana sociálně demokratická. Za poslední léta ztratila polovinu členstva a hodí se k ní jadrná lidová průpovídka: „Motá se jak vítr v bedně“. Přitom bylo již před spoustou let markantní, že povedou-li ji dál některé výše zmíněné osoby, škůdci, bude její osud zpečetěn. Veškeré racionální názory se v ní totiž léta letoucí systematicky trestaly, a to v míře ještě zásadně větší než bývá v partajním životě obvyklé. Straníci neochotní odkývávat zjevně nesmyslné strategie nebo hodnotovou sterilitu, byli vyřazováni z kandidátek a na prvním místě zůstávala bratrstva bezpáteřních se svými oddanými podržtašky na špinavou práci.
Dnes z vládní strany zůstává jen kostra bez masa, Babišův satelit, který už sám o sobě prakticky nikoho nezajímá. Tak jako komunisti.
Obdobný komentář publikoval Deník(.cz)
