Letošní hlavní státní svátek byl „koronovaný“ pandemií, a proto víceméně ušel pozornosti. Je to mrzuté, neboť stávající situace přímo volá k zamyšlení nad naší středoevropskou společností. Zasaženou virem, který pravděpodobným únikem z čínských laboratoří zvýraznil mnohé, často ignorované rysy přítomnosti. Především nebezpečnost přespříliš provázaného světa. Za druhé, že zdaleka největší problémy moderní západní civilizace nejsou neznámé nemoci, nýbrž přepjatý individualismus a hysterizované sobectví. Případně jimi usměrňovaná státní správa, jejíž funkčnost prudce limitují výzkumy stranických preferencí či cykly volebního období.
Máme šanci ostřeji vidět temně groteskní obrazy naší přítomnosti, z nichž jako sláma z bot kouká papalášské pokrytectví nebo nejrůznější machinace. Tak se aspoň jeví malér Romana Prymuly, po němž je jasno, že ministr, jehož se hlava státu rozhodla právě 28. října dekorovat Řádem Bílého lva, zas tak prima není. Skandál prezidentova „oblíbeného koně“ očividně nepřímo přispěl k prohloubení stávajících epidemických potíží. Přinejmenším z toho důvodu, že s jistotou přesahující dostupná vědecká data o covidu vystupňoval časté (někdy navíc oprávněné) pochyby o logice zaváděných hygienických opatření.
Aféra plukovníka Prymuly svým způsobem půvabně navazuje na zdejší starší bezpečnostní průšvihy: aféru plukovníka Kubiceho či ještě starší, zbytečně zapomenutou předrepublikánskou aféru plukovníka Redla, kterou měl odhalit „zuřivý pražský reportér“ Egon Ervin Kisch. Událost tehdy mimo jiné podlomila vážnost rakousko-uherské armády i státní správy, a to těsně před vypuknutím 1. světové války. Na jejímž konci, jak známo, vzniká Republika československá. Vytoužený národní stát, jehož obtížné ustavení si rok co rok připomínáme, ačkoli již dávno neexistuje.
Co nám z těchto časů bezpečně zbývá, jsou podobnosti v chování elit. Plukovníka Redla přivedla k pádu touha po mamonu. Prymulův sešup, vázaný na profláknuté, přitom zapovězené místo, podivný čas, ale hlavně na podezřelou společnost (včetně jím netušených fotografů bulvárního deníku Blesk) dokládá, že o nečestně motivovanou hru přece v žádném případě jít nemohlo! Dotvrzuje to i bleskový výpad obvykle personálně váhavého premiéra Babiše proti jeho vládnímu podřízenému. Kdežto Faltýnkův „stranický trest“ vypadá notně symbolicky. Ba víc, je v souladu s již dříve oznámeným plánem předsedy anoistických poslanců opustit místo místopředsedy hnutí. Nestandardní struktury každopádně stojící na neochvějném vůdcovské principu.
Nová výměna na postu českého ministra zdravotnictví, o nějž v době krize mnozí oslovení náhradníci zřejmě ani nestáli, má však i jiný akcent. Je další nehezkou ranou Pražskému hradu. Nejprve padla ješitným prezidentem tvrdě hájená bašta výjimky ze shromažďování při udílení státních vyznamenání. Tomu předcházel trapný výstup pěvce Hůlky, po němž ještě nedávný Zemanův oceněný přítel vyzýval lid k výročnímu protestnímu pochodu na Hrad. A teď se politicky odbelhává také vlivný reprezentant páně prezidentových zájmů v kabinetu.
Vrcholná gotika Vladislavského sálu se tudíž letos nekonala. Velebnosti více než stoletého výročí od pádu proklínané monarchie rozhodně nepřispěla ani šňůra veřejných projevů Zemanova předchůdce Klause. Za daleko nejvýznamnější výročí bizarního letoška lze proto nejspíše brát kulaté listopadové výročí nešťastné bitvy na Bílé hoře.
Komentář publikoval Deník(.cz)
