Spojené státy se rozhodly nastolit obrodný proces. Alespoň se tak velkodušně snaží tvářit Bidenova administrativa, jejíž plán na masivní veřejné investice jsou srovnávány se slavným New Dealem nejdéle vládnoucího amerického prezidenta F. D. Roosevelta. Skrze pomyslný „Nový úděl 2“ mají být vyhojeny šrámy vytvořené pandemií, ale zjevně i skutečné či údajné přešlapy Bidenova předchůdce v úřadu – „slona v porcelánu“ Trumpa. Všechno to, na základě čehož se v novosvětské společnosti vystupňovalo letité vršení pomyslných valů mezi občanskými skupinami.
Snaha o úpravu vnitřních poměrů USA je stěžejní, nejnaléhavější kapitolou. Ovšem pozornost si, zvláště z evropského pohledu, zaslouží též záměr proměnit zahraniční politiku západní supervelmoci. Za předchozí hlavy jim dominovala intuitivnost, humpolácka útočnost omezeného velkopodnikatele, a na základě toho i jistá nepředvídatelnost pána „velkého jaderného tlačítka“. Trumpovu porážku takřka korporativně přivítali elity evropské, jelikož dosavadní „spojenec a přítel“ neváhal otevřeně říkat, co se dosud toliko diplomaticky naznačovalo. Že Washington chápe některé státy EU jako nákladný přívažek, dějinnou kouli na noze, neřkuli rovnou nepříjemného hospodářského konkurenta.
Komplikovanější než mínění politických elit majority starého kontinentu byly pozice pohlavárů Blízkého a Středního východu. Nejdéle fungující izraelský ministerský předseda Netanjahu pěl na Trumpa ódy, jelikož jeho tlak na íránskou rozpínavostí zneklidněné sunnitské despocie významně posílil bezpečnostní garance židovského státu. Jejich koordinovaná (proti)agresivita vůči Íránské islámské republice, náramně posílené díky nešikovnosti západní politiky v regionu (hlavně v Iráku a Sýrii), podstatně zkomplikovala pozice této regionální velmoci. K jejím nejviditelnějším projevům náleželo vehementní oduznání faktické mírové smlouvy (ujednání o teheránském jaderném programu z roku 2015) nebo škrtivé hospodářské sankce. Stejně jako různé sabotáže či bombastický projev státního terorismu, jímž byl úspěšný raketový útok bezpilotníku na vlivného generála Kásima Solejmáního. Velitele zvláštních sil Kuds čili uctívaného hrdinu íránsko-irácké války; titulovaného například „Žijící mučedník“. Spolu s jinými zlikvidovaného při jeho oficiální státní návštěvě (!) v sousedním Bagdádu. Tehdejší krvavé narušení irácké státní suverenity sice vedlo k víceméně symbolické vojenské odvetě Íránu, ale především k hysterickému vybičování perské protivzdušné obrany do takové míry, až omylem sestřelila ukrajinské civilní letadlo s řadou etnických Íránců na palubě.
Zmíněné, leč také další projevy či důsledky vzájemné nevraživosti mezi rozpínavým Íránem a jeho nepřáteli (včetně prodeje zabavené íránské ropy ve prospěch „Fondu pro americké oběti státního terorismu“) obnášely mimo jiné i automatické poškození evropských geopolitických zájmů. Stejně jako přispěly k posílení některých íránských radikálů a obecně protizápadních nálad v této zemi, kde se samozřejmě notně zkomplikovaly politické šance nespokojenců s teokratickým režimem. A pro budoucnost především ztížily vyjednávací pozice bidenovců, jelikož národovecké teheránské zřízení už vícekrát ukázalo, že nezapomíná ani velmi staré křivdy. Svým způsobem tím pochopitelnější byl sebevědomý loňský rozhovor ajatolláha Alího Chameneího, v němž ikonické obsazení americké ambasády radikálními studenty a zajetí diplomatického personálu roku 1979 – při výročí Prorokových narozenin – označil za „přiměřené a moudré“. Stejně jako si mohl dovolit prohlásit, že „Bidenova předvolební prohlášení byla slibnější, ale budeme muset počkat a uvidíme.“ Ostatně odpor vůči „Velkému Satanovi“ odjakživa náležel mezi páteřní nástroje sebelegitimizace náboženské republiky. To mimochodem naznačuje meze jakéhokoliv příští evoluce vzájemných vztahů.
Buď, jak buď, trumpovská taktika sestávající jen z enormního nátlaku na islámskou republiku je ta tam, jelikož se prostě neosvědčila. Nadto patrně nepřímo přispěla k prohloubení role energeticky věčně hladové Číny v (makro)regionu, jelikož po letech příprav nastalo, po nemalém a pochopitelném íránském váhání, výrazné diplomatické sblížení obou států. Podepsavších dohodu o přátelství a spolupráci, jež mimo jiné vymezuje roli Teheránu v ambiciózním projektu „Jedno pásmo, jedno cesta“.
Spojené státy, jež zároveň hledají novou pozici vůči Izraeli či obojakým Saúdům, jsou tedy očividně pojednou v dosti nepříjemné vyjednavačské nevýhodě. Nevybíravé odstoupení od zmíněné nukleární smlouvy implikuje nekonečná kola příštích rokování, než bude vůbec možné nějaké dohody dosáhnout. Proto také americký poradce pro národní bezpečnost Jack Sullivan před pár dny prohlásil: „K vyřešení rozdílů zbývá ještě pěkný kus cesty, jde především o to, jaké sankce Spojené státy a další země zruší.“
Ke všemu se naskýtá otázka, jaké bude mít hypotetické ujednání kvality proti dohodě předchozí. Prozatím se oficiálně perští diplomaté se svými americkými protějšky ani nesetkali, nicméně ve Vídni alespoň znovu začalo jednání o staronovém problému. Rokování se kromě zámořské velmoci zúčastnili všichni předchozí aktéři (Írán, ČLR, Rusko, Spojené království, Francie a Německo), čímž se pozvolna otvírají jisté nadějné vyhlídky… Jenže vše má vážně své hranice. K limitům blízkovýchodních nadějí náleží mimo jiné červnové volby íránského prezidenta, od nichž si pozorovatele slibují posílení konzervativců. A těm jde také zas jen o moc.
Obdobný komentář publikoval Mladá fronta
