„Babiš je debil!“ Tuto větu říká v České kotlině patrně kdekdo a nemusí být hned stoupencem Miroslava Kalouska. Neplánovaně ji veřejně podotkla i jeho přímá podřízená, ministryně Maláčová, čehož přitom naposledy zmíněný veterán české politiky či politické vulgarity (namátkou vzpomeňme jeho sebeoslavu fackování před Poslaneckou sněmovnou) snaživě využil k moralizování. Toho se nyní, na sestupné politické trajektorii, dopouští Kalousek nápadně často. Jde prý jinak o chování typické pro vysloužilce nejstaršího řemesla. Rozuměj: politiky.
V naší vůbec obhroublé, covidovou krizí navíc stupňované, atmosféře není forma ministryniny kritiky žádnou výjimkou. Česká televize ji pravděpodobně nezveřejnila ve snaze média veřejné služby upozornit na neotesanost politických elit, nýbrž aby vrazila svůj vlastní klínek do vládní koalice. A především široce zaujala protibabišovským sólokaprem. Vždyť Maláčová jistě hovořila v souladu s míněním kdekoho. Přinejmenším spoluobčanů, které, když nic jiného, zneklidňuje z volebních důvodů zanedbaná epidemie.
Vrchní správkyně práce a sociálních věcí je ovšem již přes dva roky součástí téže vlády, za níž jde hlavní část viny. Má tudíž na stávajícím úpadku přiměřený podíl, takže vše shazovat na premiéra je, pravda, nejjednodušší, ale ne zcela logické. Čehož podstatu nemění ani její dlouhodobě vypjaté vztahy s šéfem, který ostatně pro hrubosti o každém a všech nechodívá daleko.
Ve snaze se mu před tváří jistých voličů vyrovnat, pokoušel se kdysi o drsnou mluvu též Bohuslav Sobotka, jenž nicméně ani v jadrnosti srovnání s Babišem nesnesl. „Babišizaci“ čili pohlcování sociální demokracie Agrofertem nezabránil. Takže zhruba ve stejném momentu, kdy jeho „pohrobek“, místopředsedkyně ČSSD Maláčová, špitla svou problematickou (nicméně památnou) větu, vstupovali v horní komoře tři zbývající, plonkoví sociálnědemokratičtí senátoři do klubu ANO.
Jsou-li finanční prostředky pro klub volených zástupců lidu otevřeně nejdůležitější, máme potvrzeno, že krajsko-senátní hlasování naznačila spoustu vývojových trendů. Ohledně těch nejbližších běží jednak o částečnou proměnu protestních nálad v lepší perspektivy Pirátů, druhak jejich možnou regionalizaci prostřednictvím STANu.
Především se však plně odhalily předsmrtné křeče levice. Zvláště to platí pro KSČM, o níž by se mělo začít promlouvat s tichou pietou, kterou nejspíš neodvrátí ani mladá adeptka na předsedkyni, Kateřina Konečná. Tím spíš, že se letošní volební sjezd partaje nejspíš ani nebude moci konat! Zda existuje nějaké příště aspoň v „kauze oranžových“, není tak docela určité. Do ledovce ctižádosti se „Titanic“ Lidového domu zaklesl natolik hluboko, že jen driftuje s proudem anoistů. Tenhle dojem nemůže změnit ani Hamáčkovo předběhnutí předsedy vlády výzvou k politické dekapitaci – v krátké době již druhého – ministra zdravotnictví. Opustit samotnou koalici v době pandemie naprosto nejde a nepůjde to až do sněmovních voleb. Vůči ČSSD se ke všemu vymezují dosud málo známé skupinky Idealistů, Levice a Budoucnosti. Suma sumárum je jisté, že konce starých a začátky nových levicových subjektů vyčuhují za obzorem.
Obdobný komentář zveřejnil Deník(.cz)
