„Prezident všechny mé návrhy, přesně tak jak byly podány, přijal.“ Toto jsou slova československého předsedy vlády Klementa Gottwalda z jeho slavného únorového projevu roku 1948. Slovy téměř totožnými se vyjádřil po jednání s prezidentem Milošem Zemanem roku 2021 také zjevně otřesený Petr Fiala, již novopečený premiér České republiky. Toť situace pikantní také proto, jelikož dotyčný známý profesor politologie je pravicově konzervativní protestant, jenž se v mladých letech aktivně účastnil protirežimních aktivit. Aby hned posléze, světe, div se, participoval na snahách o restauraci habsburské c. k. autority ve střední Evropě. Na politice, kterou dnes v ČR prosazují výhradně hrstečky blouznivců, jimž se z celé širé veřejnosti věnují pozornost jen republikánské tajné služby…
Na základě zmíněného jednání s Pražským hradem se Fiala, někdejší úspěšný rektor Masarykovy univerzity a později i nápadně mlčenlivý ministr školství, octnull na vrcholu pyramidy moci. Neboli předákem prapodivného spletence hodnotově mimořádně vzdálených partají. Svou nesourodostí odkazující k dalšímu bodu pomyslné časové osy, který je ale dnešku mnohem bližší než Gottwaldův triumfalistický projev. Nastávající koaliční slepenec je totiž v zásadě, krom mnohaleté vyprahlosti aktérů, projevem odporu k dosluhujícímu kancléři Babišovi. Politickému dravci, jenž svou cílevědomostí a bezohledností poněkud odkazuje ke slovenským poměrům za Vladimíra Mečiara.
Petr Fiala měl vlastně vždycky docela dost štěstí. Ve vedení Václavem Klausem založené Občanské demokratické strany stanul proto, jelikož nikdo už moc nevěřil v obrodu zkorumpované, a vůbec hluboce prohnilé partaje. Nyní je jeho „občanská demokracie“ nejsilnější z koaliční party, a tak její předseda stojí v čele země. Znovu mu také zde hodně dopomohly mimořádné okolnosti. Výraznou roli například sehrává chatrné prezidentovo zdraví, které hlavě státu znesnadňuje prezentovat své po všechny časy nenasytné ego.
Přesto sestavení designované vlády nebylo z několika důvodů jednoduché. Řada avizovaných adeptů na úlohu v kabinetu odmítla místa v „předních řadách“, až se pomalu vynořil dávno zapomenutý povzdech z konce komunistického režimu – „nejsou lidi“. Někteří jedinci v nastupujícím Fialově kabinetu tudíž působí již na první pohled (aspoň na určených postech) obskurně a nebyl by to Miloš Zeman, aby si přece jen jeden „slabý kus na odstřel“ nevybral. Stal se jím Jan Lipavský za Českou pirátskou stranu, jemuž churavý prezident účelově, třebaže právem, vyčetl „nemoc“ nedovzdělanosti i malých zkušeností pro post ministra zahraničí. K čemuž dotyčný mladý politik „iniciativně“ přidal též řadu nepromyšlených výroků, které po kritice ze všech světových stran nahradil kluzkostí a trapným mlžením. Jeho vedení Černínského paláce se tak stalo jedovatým jablkem, až se dokonce hrozilo kompetenční žalobou.
Nakonec bylo ovšem vše překvapivě urovnáno a pražská vláda získává zaminira spolu s ostatními členy. Ani kuře, ani Zeman však zadarmo nehrabe, a tak je otázkou, za jakou protislužbu(y) se mladého piráta podařilo vtlačit do krabičky nových politických dárečků českému lidu. Možná za cenu právního krytí pro některé věrné hradního pána, jimž není nic lidského cizí? Nebo za garanci dohledu nad kafkovským zámkem zahraniční služby (pořád tam například sedí Zemanův nohsled Jan Kohout)? Či snad ještě něco daleko horšího?
Fialu rozhodně čekají těžké časy, to lze s jistou dávkou logiky předjímat. Má vést zcela protichůdné síly, prezidentovo zdraví a mstivost se mohou občerstvit, znovu nabýt sil, přičemž atmosféra ve společnosti je unikátní. Valná část občanů očekává ještě před začátkem fungování nového kabinetu, že půjde o partičku nul. Nýmandů s touhou zahájit jakousi pravicovou kontrarevoluci, protože chudším vrstvám se za miliardáře Babiše příliš dopřávalo.
Obdobný komentář publikoval slovenský deník Pravda
