Reklama
 
Blog | Pavel P. Kopecký

Nepřátelští přátelé

Pevně doufejme, že nakonec i Donald Trump pochopí svou volební pohru a pokojně se zařadí k menšině amerických prezidentů, kteří mandát neobhájili. Což se, tuším, naposled stalo Georgi Bushovi seniorovi.

Přes svou relativní krátkost bylo trumpovské vládní údobí mimořádné. Jednak obecně bohaté na neobvyklé události a nečekané myšlenkové (či spíše tweetové) přemety. Za druhé rozdělující (mezinárodní) společnost až na krev. Prezidentova úroveň komunikace a jednání mobilizovala dovnitř i navenek. Citelně také Evropskou unii, jíž dávala hlava supervelmoci nepokrytě najevo to, co se obvykle otevřeně neříká. Tj., že žádnými spojenci, tím spíše přáteli, její členové nejsou a spolupráce s nimi je čistě výběrová, pragmatická.

V některých oblastech ale budou na Trumpa vzpomínat se slzou na víčku. V Izraeli a řadě zemí Perského zálivu určitě. Ačkoliv se totiž končící hlava Spojených států alias „chromá kachna“ projevovala bez ustání výstředně a impulzivně, nota bene oborové vzdělávání – jak dokládají memoáry zainteresovaných – výslovně odmítala, přesto jí nelze upřít dílčí výsledky. Pozoruhodná je především změněná geopolitika Blízkého východu, který zjevně vstupuje do další vývojové etapy. Fáze nastolené také díky vehementně jednostranné, před americkými volbami stupňované, americké podpoře Státu Izrael.

Stupňovaný tlak na nesmlouvavého izraelského nepřítele, rozpínavou Iránskou islámskou republiku, se projevoval všelijak. Na poli diplomatickém rázným oduznáním Obamovy faktické mírové smlouvy s Teheránem. Na poli ekonomickém zavedením škrtících hospodářských sankcí. Na poli válečném vražedným útokem na generála Kásema Solejmáního při jeho oficiální návštěvě Iráku.

Trumpova administrativa také ze všech sil podporovala „jedinou demokracii Blízkého východu“ ve sbližování s tuhými orientálními despociemi Arabského poloostrova. Při úspěšné diplomatické ofenzivě navazující na někdejší vzájemné uznání s Egyptem (1979) a Jordánském (1994), jejímiž prvními oběťmi jsou samozřejmě palestinské státoprávní požadavky, ale koneckonců i samotný světový mír.

Dlouhá šňůra tajných rokování se nejprve projevila dohodou Netanjahuovy země se Spojenými Arabskými Emiráty (SAE), což by nebylo myslitelné bez přinejmenším tichého souhlasu regionálního dominanta, Saúdské Arábie. Upevňování mezinárodní pozice židovského státu, které nepochybně překryje korupční aféry izraelského premiéra či kritiku vlády v souvislosti s covidem, nyní postoupilo o další krok kupředu. Patrně řízeným únikem informací jsme zvěděli o tajné návštěvě izraelského předsedy vlády v ropné monarchii prince Mohammada bin Salmána. Známého mládím, bezohledností a pragmatismem.

Za vším hledej Irán, řeklo by se. Znovu s přehledem vítězí stará poučka, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Vzestup šíitské teokratické republiky, jejíž vliv se i díky předchozí tragicky hloupé politice USA masivně rozšířil, je pískem v očích kdekoho. Stejně jako nově narůstající ambice Turecka, které sní své staronové sny a nebojí se vést diskreditační kampaně proti Saúdům.

Megalomanské ambice má i předmětný petrodolarový mocnář, který metodou cukru a biče získal klíčové postavení v klanu a zemi. Vadí mu vzestup konkurenčních Íránců, jejichž moc prostřednictvím Jemenců opakovaně ohrozila saúdskou těžbu černého zlata. Současně baží po modernizaci konzervativní státnosti, dosud spoléhající právě jen na zisky z uhlíkatých paliv. K řešení obojího vydatně potřebuje Izraelce, proslulé špičkovým vojenstvím a rozvinutými technologiemi vůbec.

Izraelským zájmům hraje pak do rukou také nástup dalšího nepřítele Saúdů: prezidenta Joe Bidena, netajícího se snahou o resuscitaci obamovských politik. Odstupem od arabských autokratů.

 

Obdobný text publikoval slovenský deník Pravda

Reklama