Zřejmě nejsem jediný, koho trápí neochvějný pocit, že kategoricky nebezpečnějším rizikem, než je covid, globální terorismus nebo planetární změny klimatu jsou mnohé vládní garnitury. Někdo – a nemusel by to být hned anarchista – by je snad do jednoho pytle hodil všecky, ale to by bylo jak předsudečné, tak i nespravedlivé.
Můj vlastní, už tak samozřejmě lehce nadnesený názor mi dovolte upřesnit tvrzením, že stačí víceméně jakékoliv vybočení ze stereotypního panování dle osvědčených byrokratických postupů, aby se odhalily limity vlád ustavených za „dobrého počasí“. Zformovaných, řekněme, v míru.
Stejný problém může mít i daleko širší, nadnárodní dopad. Klasickým příkladem je Evropská unie, jíž do značné míry řídí nevolené, do sebe zahleděné byrokratické struktury. (Hodnotově) zformované v 90. letech, kdy leckdo šermoval hegeliánskou představou politického filozofa Francise Fukuyamy o konci dějin. Frenetickým nadšením z údajně celosvětového vítězství západní vlády lidu. Demokracie s přívlastkem liberální, co měla natrvalo dobýt svět po porážce politické konkurence s jiným zdůrazňovaným přídomkem: „lidová demokracie“.
Odtud také pramení nemalý kus stávající hluboké krize EU, nepružně reagující na řadu nových kritických momentů přítomnosti. S byrokratickou zapouzdřeností a touhou po „klidu na práci“ mají mnoho společného též leckteré národní elity. Generované navíc ze stále menších a menších, příležitostně až miniaturních stranických základen, jejichž život se podobá životu armád neválčících zemí. V čele stojí oligarchie, co mezi sebe nikoho za živého boha nepustí, přičemž základní kvalitou a prostředkem individuálního úspěchu bývají prostřednost či servilita.
Jenže covid a spousta dalších problémů mír ukončují. V míru vychovaní důstojníci přitom ve válce zhusta selhávají, jak to teď vidíme doslova v přímém přenosu. Ve skutečných bojích jsou neschopné šarže rychle nahrazovány jinými. Podřízenými, kteří, když zbraně mlčely, nemohli dosíci generálských epolet, protože neměli politické strýčky, věci si neuměli vysedět, nesvedli být podlézavě bezduší.
Standardní stranický život přednostně produkuje právě takové jedince, kteří budou do poslední kapky krve hájit vlastní území rozumové či vzdělanostní (pod)průměrnosti. Nejlépe v kombinaci s falešnými morálními apely k veřejnosti. V principu přitom půjde stále jen a jen o to mít se dobře a ostatním slibovat, že se mít dobře budou.
Docela v souladu s řečeným je, že se ve zdejších luzích a hájích skutečně charizmatičtí, schopní (ale i všehoschopní) vůdci objevili v podstatě jedině při důkladném přeorávání mocenského systému před třiceti lety. Po nich se, s určitými výjimkami, k nimž lze počítat například krizového manažera Jiřího Paroubka, počal stále více nastolovat úpadkový trend. Symbolizovaný politicky tupým Špidlou, povedeným chasníkem Topolánkem či vyslovenými zoufalci typu Grosse a Nečase.
Následkem postupného, ač přirozeného kvalitativního sešupu se stal mohovitý Andrej Babiš. Tradičními partajemi pro jistou původnost uchopení moci tolik nenáviděný. Vyvolávající dějepisné vzpomínky na velkoburžoazii, jež si za Velké francouzské revoluce pomohla až tak moc, že si zakoupila šlechtické tituly a nahradila velmože starých rodů.
Pokrok to však rozhodně není! Aktuální covidové problémy řeší premiér zejména intuitivně, nadto v přísné vazbě na soukromě zadané průzkumy veřejného mínění nebo zjevné tlaky lobbistických skupin. Výsledky jsou naneštěstí dost znát. Zvláště když kabinet tvoří buď jeho zaměstnanci, nebo koaliční ministr vnitra Hamáček, poslední stádium existence ČSSD. Do pusy si nevidí, a když mu před kamerou ujede, co si v koutku duše žádá, snaží se nahonem učinit svým mluvčím Václava Moravce. Mimochodem pověstného železnou zásadou neúčastnit se voleb.
Takhle se války nevyhrávají. Pouze se otvírají výdejová okna k širšímu srovnání!
Komentář publikoval Deník(.cz)
