Reklama
 
Blog | Pavel P. Kopecký

Chování starosty Novotného je znamením doby

Česká politika je bohužel obvykle přízemní. Nemusela by, cožpak o to, ale je. Obvykle se v ní manifestuje stereotyp s konformitou. Vztahům s cizinou dominuje všeobjímající strach, co si o nás ten který (Velký) bratr bude myslet. Hlavně je proto nerozzlobit, jen ty bývalé… A nejmenší měřítko, v rámci něhož si dovolíme skutečně vzdorovat spřízněným aktérům, je V4. Srovnatelné země, které se vyznačují reálnými národními zájmy, jsou nám obvykle nedostižným ideálem. Pokud vůbec. Masarykovská éra diplomacie je totiž – po neúspěšném pokusu o její obnovu v 90. letech – ta tam.

Vnitřní poměry i jejich správa jsou s tím bohužel v plné harmonii. Tradičně se nesou v tónu záplatovací, příštipkářské politiky, jíž bylo naše prostředí proslulé ještě za starého Rakouska. Černý havran bezkoncepčnosti zastiňuje kdeco; poletuje nad školstvím, stejně tak nad výstavbou dálniční sítě.

Majorita tuzemských politiků promlouvá obvykle výhradně v duchu moudrých výzev. Zejména k jakési jednotě veřejného mínění nebo ve stylu hereckých etud morálního pohoršení nad “rozvraceči” vezdejšího poklidu. Byť by to byla sama hlava státu. Proč by však ne, demokracie nemůže existovat bez neustálé kritiky. Nicméně je v tom malá-velká zrada. Jednak se občas zdá, jako kdyby mělo pomyslné zasypávání národních okopů probíhat jen dle pražských zvyklostí. Druhak je jisté, že elity, nebo za ně se považující figury, v oněch okopech myšlenkově uvízly. Jejich hloubku brání vlastním tělem. Jinak by snad neznaly žádná témata, nad nimiž by nemohl většinový volič mávnout rukou. Složité, často zásadní, aktuální náměty se tak buď nevyplatí obyvatelstvu prezentovat, anebo jim jednoduše sami dotyční nerozumějí. Domyšleno do konce: skutečná budoucnost státu je ani za mák nezajímá.

Reklama

Starého psa novým trikům nenaučíš, praví známé přísloví, pročež nezbývá než dál pokračovat ve vyježděných kolejích. Útočit například z údajně etického hlediska na “kontroverzního a vulgárního prezidenta”. Peskovat ho za obojí, označovat za údajného ruského agenta a přát mu, jak se onehdy stalo – smrt.

Emocionální výlevy jsou vývojově starší než rozum a všichni na ně dokážeme reagovat. Mají proto zaručený účinek. Zvláštně dnešní kampaně tak obvykle stojí na jednoduchých symbolech či emocích, po nichž ale leckdy zůstávají hluboké jizvy. Hluboké jizvy v českých duších zanechala také mnohá přepisování dějin, jež tolikrát umožnila rovněž výměnu veřejně činných osob. K nám už ale skoro třicet let žádná převratná společenskopolitická změna nepřišla a trvanlivá témata zde skutečně nerostou jako houby po dešti. A tak nezbývá, než až do krajnosti dojit dosavadní náměty. Až do trapnosti. Tak bylo na oslavách třicetiletí klidného předání moci KSČ, jemuž se oficiálně říká sametová revoluce, patrné, jaký nám to vznikl sametový kýč.

Přepisování historických interpretací je naším folklórem, a jelikož již opravdu docházejí náměty, musí se jít do krajnosti. Vem, kde vem. Začalo to přinejmenším za hrubostí a ignorancí proslulého Mirka Topolánka, jenž s radostí užíval dějinné pojmy a události, které vůbec nechápal.

V roce slavného výročí nejvíce zabodovali jeho pravicoví pohrobci. Obrazoborecký starosta Prahy 6 za TOP 09 Ondřej Kolář, když prosadil odstranění sochy osvoboditele Koněva. Nápad dokonce provázel urážkami lidí, kteří smývali “náhle” se objevivší rudou barvu na maršálově (dodatečnými informacemi opatřeném) pomníku. Podle něj to byli “ruští trollové”.

Tématu se zjevně chytil další politický komik, syn známého televizního komika. Bývalý bulvární novinář Novotný, toho času starosta jiné části metropole za ODS. Z původní profese, o níž vždy s takovým narcismem mluvil, si přinesl i metody práce. Trumfnout kolegovu sprostotu zvládl hravě. Pomník nechce v Řeporyjích kácet, nýbrž budovat! Vystavět z veřejných peněz trvalou připomínku vlasovců. Žalobám je jistě zvyklý, v politice si nejméně jednu vysloužil již dříve, a názory skutečných znalců minulosti ho zajímají ze všeho nejmíň. Klíčové pro něj je, že mu na to Rusové skočili a on se, jako za starých časů, zviditelnil.

Pro nás je ale nejspíš rozhodující něco docela jiného. Z Novotného, s jeho manifestační hrubostí a primitivismem v pseudokauzách, se stal asi nejznámější reprezentant nejsilnější opoziční strany. Partajník, jemuž čelní funkcionáři, bezradní a šedí obránci demokracie, s radostí tleskají. Což není hezké vysvědčení ani těchto předáků, ani naší doby.

Článek publikovaly Lidové noviny

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama