Reklama
 
Blog | Pavel P. Kopecký

Proti zjevně nesvobodnému Bělorusku se na Západě sluší vyhlašovat sankce. Bělorusko přece zní skoro jako Rusko, a jsou s Moskvou spojenci. Spojencem Západu je Turecko, a třebaže se dopouští ostentativních zločinů všeho druhu, daleko horších běloruské věrchušky, sankce proti němu se vyhlašovat ne a nebudou. Trapné.

Jde o určitý moderní appeasement. Hlavně „udržet Turky v NATO“! Dokazuje zpovykanost i krátkozrakost elit, které zčásti ještě žijí v sebeklamu vítězných, jednoduše budovatelských, 90. let. Vycházejících proto z nerealistických pozic, pohlcené každodenním úřadováním či řadou (ideologických) rádobyproblémů.

Jelikož je usilování o veřejnou moc obvykle čistoskvoucí lidskou džunglí, bývají v nich slabost, hloupost anebo nerozhodnost osudově trestány. Kdo je dnes především vlastní vinou sláb, víme. Kdo toho vypočítavě využívá až na samou mez, eventuálně i dál, víme taky. Jedním z útočných aktérů, jimž se permanentně ustupuje, se stala Ankara, kam zavál vítr snění o obnově (nesekulárního) impéria. Její záměr šířit staronový turecký vliv jest důkladně rozkročen a zasahuje mnohá, opět bílá, místa na geopolitické mapě. Nebude ani náhodou, že se na řadě z nich stýká a potýká též se svým problematickým partnerem Moskvou. S níž se občas vzájemně pragmaticky potřebují, ovšem zároveň se bedlivě sledují, přičemž si kvůli často protichůdným zájmům naprosto nedůvěřují.

„Hic sunt leones“, „Zde jsou lvi“, říkávalo se na adresu neprozkoumaných území bez dosavadní kontroly mocností. Turecké průzkumné, těžební nebo válečné koráby (například „Čingischán“ s „Atamanem“) proto brázdí moře při okrajích Evropské unie, aby vylepšily „domácí rozpočet“ , případně vzývaly vypjatý turecký nacionalismus. Erdogan se vyjádřil jasně, když lidu i světu garantoval, že se jeho stát před žádnou mocností neskloní.

Skoro se chce říct, že maloasijské výhrůžky zbraní „hromadného ničení“, migranty povětšinou ekonomického rázu, fungují bez jediné chybičky. Erdoganovci mají svůj „klid na práci“. Také proto si mohou dovolit beztrestně bít do válečných bubnů, jak se to dělo v Sýrii a nyní na strategickém Jižním Kavkazu. Kam mimochodem, to šlo hned zkraje tušit, dováží islamistické veterány (nejen) z předchozího konfliktu. Bez ankarského požehnání a všestranné podpory, která je nejspíš bezpříkladně intenzivní, by další velké kolo arménsko-ázerbajdžánské války nedosáhlo ani zlomku stávající intenzity.

Boje o krásný, spíše duchovně i symbolicky významný, ovšem maličký a chudý, Náhorní Karabach, jsou nejtěžší od uzavření příměří roku 1994. Takže je dvojnásob bizarním faktem, když za takovéto bezpečnostní situace vznikne například mezi slovenskými poslanci výzva Kremlu, aby se do lidských jatek voláním po mírovém jednání nevměšoval! Ázerové přitom při přepadení odvěkých nepřátel nasadili tanky, těžká děla, balistické rakety, zakázané kazetové pumy nebo bezpilotníky, z nichž část pořídili za pěkné peníze ze zbrojovek Státu Izrael (ten má navíc díky Baku v sousedství Íránu rozvědné základny). Nicméně třeba houfnice Dana k nim přes prostředníky doputovala až ze vzdálené České republiky!

Klid zbraní ve „válce dronů“, jenž byl za zprostředkování Moskvy uzavřen s platností od 10. října, není dodržován. To zvláště vzhledem k povaze regionu (a tureckého patrona ázerbájdžánského režimu!) nepůsobí nijak nečekaně, leč o to víc zneklidňujícně. Události se totiž přímo, či nepřímo dotýkají spousty mezinárodních hráčů. Krom jiného existují svědectví, že se třímilionové Arménii sjeli na pomoc etničtí Arméni z jinak asi trojnásobné diaspory. Jejich různorodé zapojení se koneckonců promítalo už do vítězného měření sil v době kolem rozpadu SSSR. Ani nynější aktivizace zahraničních příbuzných patrně nebude pro Jerevan nijak těžká, jestliže mobilizaci strachem napomáhá sám velikášský turecký „sultán“. Dělá zjevné narážky na strašlivou arménskou genocidu z doby 1. světové války, kterou přitom on, Erdogan, opravdu, ale opravdu nikdy neuzná…

Stávající turkické jednotky postupují neústupně, především ovšem vyzbrojeny podstatně pokročilejšími technologiemi na zabíjení než v předchozích desetiletích bojů. Což lze snadno vysvětlit zejména masovým navýšením prodeje kaspické ropy i plynu. Režim v Baku pod vedením hlavy státu Ilhama Alieva přitom velmi dobře ví, co dělá. Konflikt za „osvobození“ Náhorního Karabachu (z právního hlediska ázerbajdžánského území) je vychytrale bezohlednou „léčbou“ celonárodní frustrace, nápravou „ztráty tváře“ po ztrátě území. A z toho plynoucím utužením osobní autority vládce.

Pro budoucnost zůstává nepřehlédnutelný obojaký postup Ruské federace. Vyhovuje jí status quo, svou vojenskou přítomností garantuje celistvost samotné Arménie, nicméně se to oficiálně netýká neuznané „Republiky Arcach“. Válčit se jí navíc zrovna moc nechce, jelikož má jisté hospodářské problémy a krom toho nemalé ekonomické zájmy v Ázerbájdžánu. Jehož agresivita současně slouží coby permanentně vztyčený prst pro (nedávno trochu zlobící) Jerevan. Aby si navždy pamatoval, kdo jediný ho může efektivně chránit. O pevný mír tudíž ruská diplomacie nestojí. Popravdě řečeno o něj stojí sotvakdo z vrchnosti. Toť trvalý kámen jihokavkazského úrazu.

 

Obdobná analýza vyšla v Mladé frontě

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama